Ester Janečková: Psát dopis milému je jako mazlit se s ním

Moderátorka Ester Janečková nedá na dopisy dopustit. Na počátku jejího manželství s chirurgem Zdeňkem stály právě ony.  Za dva roky „chození“ si jich vyměnili několik stovek. A vlastně si je píší dodnes, ačkoliv nyní už jen elektronicky.

Jak jste se se svým mužem seznámila?

Byla to náhoda. Já pocházím z Prahy a Zdeněk z Moravy a poznali jsme se asi v roce 1990, nějak těsně po revoluci, v Jizerských horách. Zaujal mě na první pohled. Dobře se s ním povídalo a já jsem se do něj hned zamilovala. Ale říkala jsem si, že kdoví, jak to má on a nijak jsem to dál nerozvíjela. Pak jsme ale spolu jeli domů vlakem až do Pardubic a naše povídání pokračovalo. Takže jsem mu dala svou adresu, a pak jsem netrpělivě čekala, zda nějaký dopis přijde nebo ne. A on dlouho nešel a já nemohla nic dělat, jen čekat. Poslouchala jsem Floydy (hudební skupina Pink Floyd – pozn.) a stýskala si do deníčku, že dopis nepřichází.

Přišel?

Přišel. Ale později. Zdeněk mi tam totiž vložil nějaké dárečky, takže se jim zatoulal na poště a šel ke mně skoro týden. Byl to dlouhý týden, musím říct. A tak začalo naše dopisování. Zdeněk byl totiž v prvním ročníku na medicíně v Brně a já studovala zdravotnickou školu v Praze. Měli jsme vlastně vztah na dálku. Takhle intenzivně jsme si psali dva roky. Za tu dobu jsme si mezi sebou napsali každý přes 400 dopisů.

To je opravdu hodně.

Ano. Oba jsme byli totiž netrpěliví a chtěli jsme, aby byl dopis co nejaktuálnější, takže jsme si posílali expresy. U nich bylo zaručeno, že dopis dojde do druhého dne. Normální pošta byla pro nás moc pomalá. My jsme si vlastně přes dopisy povídali. Zdeněk totiž neměl ani telefon. Volala jsem mu k jeho kamarádovi, takže každý náš telefonát musel být přesně domluvený. Ty dopisy byly nejlepší možnost, jak si spolu povídat, jak cokoliv domlouvat a řešit. No a mezitím jsme se i občas, kdykoliv to šlo, viděli. Zdeněk za mnou jezdil stopem, já za ním vlakem. A prázdniny jsme trávili spolu. Procestovali jsme stopem celou Evropu, to bylo úžasné. Na jedné z cest v Německu zakoupil Zdeněk dva walkmany s diktafony, a tak jsme se nahrávali a posílali si kazety.

To se toho dalo pak říct víc než do dopisu.

To sice ano, pásky byly takové obsažnější, ale mně ty dopisy přišly lepší. Na poslouchání kazety musel mít člověk klid. I když já jsem je často poslouchala cestou do školy. Při psaní dopisů musel člověk víc přemýšlet udělat takovou esenci ze svých myšlenek, musel víc vážit slova. Navíc se z nich dalo poznat, co třeba člověk při tom psaní dělal. Když byl papír umaštěný, věděla jsem, že obědval. Občas byl dopis na nějakém místě rozmazaný, jak mu ukápla slza, nebo rozhrkaný, tak, že to nešlo skoro přečíst. To, když ho psal ve vlaku. A navíc on mi do dopisů docela často dával vylisované kytičky, takže to bylo takové děsně romantické.  Ráda na to vzpomínám, jak jsem běhala ke schránce, jestli tam ten dopis bude nebo nebude.

Stalo se někdy, že dopis nepřišel? Co jste dělali, když dopis třeba týden nepřišel?

On v tom byl strašný nepořádek. Jak jsem teď ty dopisy procházela, tak jsem našla jeden, kde byl Zdeněk úplně zoufalý. To jsem odjela do Anglie jako au pair. A někde se asi zatoulalo letadlo, takže Zdeňkovi nepřišel čtrnáct dní žádný dopis. Byly to pak nervy, když člověk nemohl hned zjistit, co se děje. Bylo to nepříjemné a oba jsme z toho byli nešťastní. I express se někdy zasekl na tři dny. A nejhorší bylo, když dopis nepřišel vůbec.

To bylo asi docela komplikované se na něčem se domluvit.

To máte pravdu, že s SMS zprávami je to teď sice rychlejší, ale také často dochází k různým nedorozuměním nebo zkreslením tím, jak člověk píše rychle a zkratkovitě. Člověk musel více improvizovat, ale zase to bylo o dost dobrodružnější.  Pamatuji si, jak jsem jela za Zdeňkem poprvé na Moravu. V dopisech jsme se domluvili, kdy přijedu, jakým vlakem pojedu… Jenže mně pak v České Třebové ujel spoj a nebylo mu jak dát vědět, co se stalo, že ten vlak nestíhám a že přijedu jiným. Zdeněk byl však kliďas, takže si řekl, že mi to asi ujelo, a že přijedu dalším.  

Přesně to si v dnešní době plné moderních technologií nedokážu představit. Nevědět, co se stalo, že není u toho vlaku, jak jsme se domluvili. Zda vůbec přijede, co se děje…

No jasně. Ale taky, co se řeklo, to platilo. Ne jako dnes, že se zavolá nebo pošle zpráva, že plány se mění. Jak jsem se tak probírala těmi dopisy, připomenula jsem si, jak jsme v dopisech jednu dobu řešili, jestli jsem neotěhotněla. To už jsem byla ve třetím ročníku DAMU a Zdeněk končil medicínu. A on mi psal, jak by si to vlastně hrozně přál, abych čekala dítě, a že až mi ten dopis dojde, že už asi budu vědět, jak dopadly ty výsledky. A on se to prostě dozvěděl později. Pak za mnou přijel. Ano, i takto důležité zprávy jsem si nechávala na dopisy.

Psala jste vždycky dopisy ráda?

To je právě zajímavé. Pokud šlo o dopisy kamarádkám nebo domů z tábora, tak na to jsem byla vždycky strašný lempl. Vždycky mi trvalo, než jsem odpověděla, nevěděla jsem moc, co do dopisu psát. Ale se Zdeňkem to šlo samo. Nebylo to ale tak, že bych si sedla a ten dopis napsala na jeden zátah. Dopis jsem většinou začala psát ráno, než jsem šla do školy, něco málo jsem připsala o přestávce ve škole a pak jsem ho dokončila po návratu ze školy. Zdeněk je zase psal většinou ve vlaku, nebo když měl nudnou přednášku. Občas mi tam citoval něco z Anatomie. Když si to tak zpětně uvědomuji, tak se ty dopisy dají vnímat jako naše takové deníky. My jsme si třeba nepsali jen vyznání a tak, ale to, co jsme ten den prožívali, co jsme dělali, kde jsme byli, co se nám zdálo v noci, co jsme měli k obědu.

Vaše cesty se ale na chvilku rozešly…

Ke konci toho druhého roku dopisování sbalila Zdeňka spolužačka, takže těch dopisů chodilo míň a míň. A po mém návratu z Anglie jsme se rozešli. Tedy on se se mnou rozešel. To bylo strašně smutné, když najednou přestaly dopisy chodit, ale po nějaké pauze jsme si zase začali psát. On mi vlastně hned po rozchodu napsal, abych si s ním dál psala jako kámoška. Ale na to jsem ještě neměla. Poprosila jsem ho, ať mi dá čas si na ten jiný vztah zvyknout. Ozval se pak za tři měsíce, ale to už jsme si psali tak jednou za dva měsíce. A pak se to obrátilo. Po třech letech odjela jeho holka do Německa a my se k sobě vrátili. Provalilo se to romanticky na prvního máje a v listopadu jsme už čekali Krištofa, byl to fofr.

Slavíte Valentýna?

My slavíme spíš prvního máje, jak jsme se k sobě vrátili, a 17. únor – to máme výročí svatby. Ale proti slavení Valentýna nic nemám. Mám ráda každou příležitost, kterou si může člověk užít s tím, koho miluje. Je to hezký svátek, i když je sem importovaný. Myslím si, že by si lidé ale měli dávat lásku najevo každý den.

Vzpomenete si na největší překvapení, které pro vás Zdeněk připravil?

On ví, že miluji překvapení, takže se vždycky snaží. Já nemám ráda takové ty dárky na objednávku. Protože je dobrodruh, tak jeho překvapení byla většinou adrenalinové zážitky. Skákala jsem s ním s padákem, jezdili jsme plachetničkou po Prýglu v Brně, a pak i na moři. Těch zážitků bylo opravdu hodně i přesto, že jako studenti jsme byli v podstatě bez peněz, vždy se to nějak dalo. Cestovali jsme stopem, jen se stanem. Mám na to hezké vzpomínky.

Ale při posledním našem výročí jsem přemýšlela, zda nemám svůj postoj k překvapením, přeci jen přehodnotit. To mě opravdu šokoval. Řekl mi jen, že se mám připravit. Takže jsem se pěkně ohákla, nalíčila, měla jsem pro něj připravený strašně originální dáreček, ale on mě trumfl. Zavedl mě na Slepou výstavu. To jsem nečekala. Nejdříve mi přišlo líto, že mou snahu líbit se, nikdo neocení – v restauraci se jedlo také po tmě – zpětně to hodnotím jako velmi zajímavý zážitek, ale v den výročí jsem na to nebyla připravená. Těšila jsem se, jak po sobě budeme v restauraci házet ty zamilované pohledy. Tady to nešlo.

Myslíte si tedy, že dopisy mají stále své kouzlo a dnešní generace by od psaní dopisů neměla upouštět? Vnímáte rozdíl mezi naťukáním textu do počítače a psaním rukou?

Určitě tam je rozdíl. Už jen to písmo o něčem vypovídá. Psaní dopisů perem nebo propiskou je takové mazlení se s papírem a mně to přijde jako mazlení se s tím, komu dopis píšu. Mohu u toho víc přemýšlet. Mail se snažím napsat rychle a hned ho odeslat. Je to sice praktické, ale působí to na mě moc pracovně. Dopisy pro mě mají stále kouzlo. Je fajn, že Milka letos chce umožnit mladým poznat, jaké to je napsat nebo dostat vlastnoručně psaný dopis. A k tomu je navíc čokoláda, kdo by odolal?  I čas, který dopisu věnuji, je dárkem. A dopis můžete nějak ozvláštnit, třeba k němu přiložit pramínek vlasů nebo vylisované kytičky, je to takové více romantické. Nebo můžete být i kreativní ve formě dopisu. Zdeněk si s těmi dopisy vysloveně hrál. Jednou mi poslal dopis smotaný do ruličky, jindy zase přišel prostříhaný dopis, nebo ho psal do spirály.

Píšete si ještě dopisy?

 Už moc ne. Ale dříve jsme si je psali, ačkoliv jsme už oba měli možnost telefonovat. Byli jsme na ty dopisy prostě zvyklí a chyběly nám. Teď si už spíše posíláme maily, třeba když je Zdeněk někdy v zahraničí.

Podobný příběh dnes už asi nezažijete, lásku si však můžete vyznat podobně. Připravte své milované polovičce dvě sladká překvapení v jednom. Kupte si speciální valentýnskou edici pralinek Milka a přímo do nich vepište svůj zamilovaný dopis. K pralinkám navíc dostanete i dárek ve tvaru srdce s krystaly Swarowski. Zvolit si můžete písmenko dle vašeho výběru a udělat skutečnou radost své nejmilovanější osobě.

 

 

 

Autor: Jolana Holáňová (redaktorka)
Další články ze sekce SPOLEČNOST
Datum: 12.02.2017

 
 

CARSHOUSE
Vše o luxusních autech... A nejen o nich

LUXURYHOUSE
Svět luxusu, módy a doplňků...

Nejkrásnější letuška
exkluzivní party v Hangar Baru

zpět Úvod / rubriky / SPOLEČNOST / Ester Janečková: Psát dopis milému je jako mazlit se s ním

Aktuální číslo:
číslo 2

Kalendář akcí

Dnes je 25. dubna 2017, svátek má Marek.

Nejbližší akce:

>>> další akce

Anketa

Kde letos strávíte Vaši dovolenou?

Celkem hlasovalo 2480 lidí.

MENHOUSE.cz
luxusní pánský portál

INSPIROVANIKRASOU.cz
modeling-stylový portál

LUXUSNÍ PLÁŽE
...ty nejkrásnější pláže a destinace

LUXURYHOUSE
nový lifestylový časopis

CARSHOUSE
Vše o luxusních autech... A nejen o nich

ZEN SPA
Thajské masáže & spa

GASTROHOUSE
Portál o moderní gastronomii...

nice girl

Partneři projektu:



ubytování Krkonoše, kuchyně, Silvestr chaty chalupy, ubytování Špindlerův Mlýn, Masivní nábytek, Wellness pobyty